Neotřelá inscenace o terorismu donutí k zamyšlení i pobaví

Aktuální témata, která jsou pro společnost citlivá, se umělcům zpracovávají těžce, zvlášť pokud do nich mají promítnout svoje postoje, svůj autorský styl a v podstatě z nich udělat ryze subjektivní záležitost. Režisérce Kashe Jandáčkové a partě mladých herců se podařilo i tak choulostivé téma, jako je terorismus, zpracovat s nadsázkou a precizností, humorem i hlubokými emocemi.

Hra Kashy Jandáčkové Ve dne v noci měla premiéru v Experimentálním prostoru Divadla NoD 8. prosince. Sál byl plný, jeviště však bylo minimalistické, stačili čtyři vynikající herci interpretující silné životní příběhy: Anna Linhartová (muslimská policistka Sabah), Karolína Vágnerová (novinářka, psycholožka a spisovatelka Louisa), Jan Meduna (terorista Samoul) a Jiří Roskot (keňský student Kweuke). Vyprávěli divákům o zlomku svého života, dni, kdy se jejich osudy protnuly s teroristickými útoky v Paříži (útoky z 13. listopadu 2015 a útoky na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo) a v Keni, kde teroristé zaútočili na tamní univerzitu.

Inscenace obratně operuje s faktickou rovinou například pomocí televizních reportáží, které byly pouštěny z videozáznamu jako pomyslná intermezza a staly se tak rovnocennou součástí hry. Dokumentární linii spojuje s osudy čtyř hrdinů, které jsou inspirované oběťmi zmíněných teroristických útoků. Klade si přitom otázky, jaké důsledky mají naše rozhodnutí či jak může jediný okamžik fatálně změnit náš život. Zároveň nám minutu po minutě předkládá témata k zamyšlení; kromě terorismu je to i uprchlická krize, islám jako náboženství, nikoliv však ideologie, nebo xenofobie, která zvlášť v posledních letech začala společností prorůstat jako rakovina.

Díky tomu, že příběh nezačíná v moment útoků a hra se neodvíjí pouze od nich, mohou diváci nahlédnout za oponu, do soukromí protagonistů, jejich životů, běžných starostí. V kontrastu s pozdějšími katastrofami tyto všední problémy pak vytvářejí úsměvné situace, kterým přidávají na intenzitě různé slovní hříčky. Tudíž tam, kde by mohlo vyprávění sklouznout k patosu, se divákům dostává odlehčení v podobě nečekaného a precizně načasovaného humoru. Režie tím ale neubírá tematice na vážnosti, spíš se na ni snaží pohlížet z jiného úhlu a nehledě na občasnou nadsázku představení nechybí scény plné citu, jen nejsou tak časté, jak by divák mohl předpokládat.

Atmosféru dokreslovala živá hudba dua Killiekrankie a energické taneční vstupy. Pomyslnou korunu originálně pojaté inscenaci pak nasadilo střízlivé, a přitom expresivní herecké umění Anny Linhartové a Karolíny Vágnerové, hravost a rozvernost Jiřího Roskota a schopnost Jana Meduny skvěle ztvárnit hned několik vedlejších postav.

Fotografie: Jan Hromádko