A proto skáču (recenze)

Naokiho knihu pro literární svět v Japonsku objevila žena Davida Mitchella (spisovatel, napsal například slavnou fantasy Atlas mraků), který ke knize také vytvořil nádherně citlivou a velmi osobní předmluvu, to proto, že jejich syn také trpí autismem. Jak jeho úvod, tak úvod Josefa Schovance (filozof a autor bestselleru O kolečko míň, trpí Aspergerovým syndromem, tedy lehkou formou autismu) a samotného autora jsou důležitými částmi knihy, protože čtenáři přiblíží, o co v Naokiho díle vlastně jde a čeho se svými slovy snaží docílit. Vysvětlí nám to prvotní "proč". Proto doporučuji předmluvy nepřeskakovat, až se pustíte do čtení.

 

Jak už jsem nastínila v úvodu, kniha A proto skáču nemá souvislý příběh, ale je psaná formou "Q&A", tedy otázek a odpovědí. V pěti kapitolách, které mají vždy nějaké hlavní téma (např. O slovech, Zájmy a koníčky), odpoví Naoki na 58 otázek, které "normální" lidi o autistech zajímají. Na konci každé kapitoly je pak mikropovídka nebo úvaha, které autor sepsal jako dítě. A všechny jsou na jeho věk nesmírně vyzrálé, v některých z nich dokonce mistrně zvládl použití alegorie.

 

Nad jedinečností textu jsem žasla celou dobu. Knih s tématem autismu se vydávají celé řady, A proto skáču ale přesto nemá obdoby. Je bránou do nitra člověka odlišného, avšak nepopsatelně vnímavého, citlivého a inteligentního. Číst ji bylo jako ocitnout se v jiném světě, ve kterém utrpení existuje převážně jen kvůli lidem, kteří mu nerozumí. Ti, kteří do něj patří, však díky jakémusi nucenému oproštění od civilizace vidí krásu, o které se nám obyčejným lidem ani nesní. Několikrát jsem jen musela obdivně vydechnout nad tím, jak Naoki mluví o přírodě, o věcech, které kolikrát mineme bez povšimnutí, a které přitom ukrývají tolik nádhery.

 

A přesto autor nepíše jen o chvílích, kdy mu je dobře mezi stromy nebo při pozorování nekonečné modři nad mraky. Píše i o ponížení, ztrátě důstojnosti, o tom, jaké to je, když neovládáte vlastní tělo, když se nemůžete nikomu svěřit s tím, co si myslíte, co vás trápí, nedokážete se ani omluvit za to, co jste pokazili. Opět je to napsané s takovými emocemi, že se vám při čtení usadí na hrudníku těžký kámen.

 

Autistu jsem si během čtení Naokiho knihy vykreslila jako křehkého motýla, zranitelnou, a přesto krásnou bytost, která přestože nedokáže pořádně promluvit ani ovládat svou tělesnou schránku, má v sobě neuvěřitelnou sílu. Podle mě jsou to neobyčejné, čisté duše, kterým tak docela nesedlo jejich tělo, civilizace a občas podivné fungování společnosti je svazují a jediné místo, kde nacházejí svobodu, je jejich vlastní mysl, jejich vlastní nitro. Naokiho kniha není jen poučná, není jen krásně napsaná, inspirující, nejenže otevírá oči a nutí vás vnímat autisty jinak, než doposud, je lidská. Lidská v tom nejčistším slova smyslu.

 

- Naoki Higašida, A proto skáču